Básně na poslední rozloučení

Když vlastní slova nestačí, půjčí nám je poezie. Tyto básně a verše zaznívají při loučení už po generace.

Verše, které utěšují

• Jiří Wolker a jeho vlastní epitaf: „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět / a pro spravedlnost jeho šel se bít.“ Snad nejznámější české verše na náhrobku — připomínka, že krátký život může být celý.
• Vítězslav Nezval, „Sbohem a šáteček“: „Bylo to krásné a bylo toho dost.“ Loučení plné vděčnosti, nikoli hořkosti.
• Mary Elizabeth Fryeová, „Nestůjte u mého hrobu a neplačte“: „Nejsem tam. Nespím. / Jsem tisícem větrů, které vanou…“ Verše čtené na pohřbech po celém světě.
• Jaroslav Seifert: jeho sbírka „Maminka“ je tichou knihou vzpomínky na nejbližší; verše našeho nobelisty patří k nejčtenějším na rozloučenou s rodiči.
• Jan Skácel: básník ticha a útěchy; jeho krátké, pokorné verše o čase a krajině zaznívají při loučeních, kde mají mluvit spíš tišší slova.
• Žalm 23: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku…“ Pro věřící rodiny text, který nese už tisíce let.

Jak vybrat

• Aby zněla jako on. Vážná báseň pro usměvavého člověka neladí; pro světlé životy existují světlé texty.
• Krátce a pomalu. Osm dobře přednesených veršů doletí dál než tři stránky.
• Zkuste si ji předem přečíst nahlas: některé básně jsou krásné na papíře a nemožné se zlomeným hlasem. Mějte náhradu nebo záskok.

Za hranicí pohřbu

Vybraná báseň může zůstat navždy na jeho vzpomínkové stránce, jako epitaf nebo součást jeho příběhu. A pokud měl ten člověk svou vlastní oblíbenou báseň, pak je bez debat právě ona ta, která se má číst.